Input:

Jiná úprava pracovní doby

17.5.2022, Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 5 minut

Zaměstnavatel se zaměstnancem se mohou dohodnout, že se na zaměstnance bude vztahovat dohodnuté rozvržení pracovní doby, které bude odlišné od rozvržení pracovní doby stanovené ve firmě obecně.

Zákoník práce výslovně tuto možnost neuvádí, možnost odchylné úpravy vyplývá z § 1 odst. 2 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. 

Dohoda o odchylné úpravě pracovní doby může být sjednána výhradně individuální dohodou mezi konkrétním zaměstnancem a zaměstnavatelem. Zákoník práce obsah této dohody výslovně omezuje jediným ustanovením, které je obsaženo v § 83. Délka pracovní směny i při jakékoliv individuální úpravě rozvržené pracovní doby nesmí přesáhnout 12 hodin. Sjednat jinou úpravu pracovní doby je možné při jakémkoliv rozvržení pracovní doby, tzn. jak v rovnoměrném, tak i v nerovnoměrném rozvržení pracovní doby. Není také ani vyloučeno, aby při úpravě byl použit vlastní způsob pružného rozvržení pracovní doby. I při jiné úpravě rozvržení pracovní doby musí zaměstnavatel dodržet zásady týkající se základních zásad jejího rozvržení obecně, a to především nesmí překročit její maximálně připuštěnou týdenní délku, která je stanovena v § 79 a pro mladistvé zaměstnance v § 79a zákoníku práce. Délka týdenní pracovní doby nesmí ani při odchylném ujednání přesáhnout v těchto ustanoveních stanovené limity.

Při rozvržení týdenní pracovní doby může dojít v podstatě k jakékoliv dohodě, která bude zaměstnavateli a zaměstnanci vyhovovat a na níž se dohodnou. Rozvržení pracovní doby pro všechny zaměstnance určuje zaměstnavatel, a proto v praxi zpravidla žádá o jinou úpravu pracovní doby zaměstnanec. Záleží především na provozních možnostech zaměstnavatele, zda může požadavku zaměstnance vyhovět. Zaměstnanec nemá obecně právo na jinou úpravu pracovní doby, záleží výhradně na dohodě zaměstnance a zaměstnavatele. Výjimkou v tomto směru je § 241 odst. 2 zákoníku práce, který dává právo zaměstnancům, kteří pečují o dítě do věku 15 let, těhotným zaměstnankyním a zaměstnancům, kteří pečují o osoby závislé na pomoci jiných fyzických osob, na úpravu pracovní doby. Zaměstnavatel musí žádosti těchto zaměstnanců o kratší pracovní dobu nebo o jinou úpravu stanovené týdenní pracovní doby vyhovět, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Nejedná-li se o situace nebo osoby uvedené v § 241 odst. 2 zákoníku práce, záleží dohoda o jiné úpravě pracovní doby výhradně na souhlasném projevu vůle obou účastníků.

Jinou úpravou pracovní doby pro tyto případy může být dohoda o odchylném počátku a konci pracovní směny, který se bude odchylovat od počátku a konce pracovních směn obecně stanovených zaměstnavatelem. Jiná úprava pracovní doby se však může týkat i jiného počtu pracovních směn v týdnu, může být dohodnuta i kombinace kratší pracovní doby a jejího jiného rozvržení. Za jinou úpravu pracovní doby je také možné považovat i dohodu o tom, že zaměstnanec bude i při zařazení do směnného provozu konat pouze jednotlivě dohodnuté směny, tzn. buď ranní, nebo odpolední. Při nepřetržitém provozu může být dohoda o tom, že zaměstnanec bude konat práce pouze v jedné směně apod.

Obecně platí, že dohodou je možné sjednat v podstatě jakoukoliv individuální úpravu pracovní doby, na níž se zaměstnanec a zaměstnavatel dohodnou. Meze dohody jsou dány ochotou a možnostmi zaměstnavatele připustit odchylný výkon práce, protože

Nahrávám...
Nahrávám...